Meddle / Směska


album
(Harvest SHVL 795, CD/remastered 1994: EMI 7243 8 29749 2 5)
Datum vydání: 13. listopadu 1971

  1. One of These Days / Jeden z těch dnů
  2. A Pillow of Winds / Větrný polštář
  3. Fearless / Beze strachu
  4. San Tropez / San Tropez
  5. Seamus / Seamus
  6. Echoes / Ozvěny

David Gilmour: "Je to první opravdová deska Pink Floyd."

To je jistě poněkud přehnané tvrzení, nicméně vzhledem k tomu, že všechna dosavadní postbarrettovská alba byla vždy něčím neobvyklá, Meddle je skutečně přelomovým projektem a – odmyslíme-li si soundtrack Obscured by Clouds (1972) – jedná se o album, které ukončuje "starou" éru skupiny a zahajuje novou – tu nejslavnější. Zároveň demonstruje zásadní vliv Davida Gilmoura na charakter skupiny, v níž se teprve nyní kytarista začal cítit jako doma.

Meddle má podobnou "architekturu" jako Atom Heart Mother – obsahuje jednu dlouhou členitou kompozici a několik kratších písní (jejichž výběr ještě nebyl podřízen celkové koncepci alba, tak jako v následujících letech). Z hudebního hlediska je však album významné tím, že Floydi si zde vystačili s vlastními nástroji, čímž položili pevný základ svému charakteristickému zvuku 70. let.

Nahrávalo se začátkem roku 1971 ve studiích Abbey Road, Air Studios, Morgan Sound a ve Wrightově kuchyni. Poprvé bylo použito 16-stopého záznamu. Údajně vznikl i kvadrofonní mix, ale dosud se nikde neobjevil.

Album bylo kritikou přijato převážně velmi kladně, i když se objevily také škodolibé názory, že jde o "hudbu k neexistujícímu filmu" a "mnoho povyku pro nic".

Obal (podle nápadu skupiny) je jedním z méně vydařených výtvorů firmy Hipgnosis. Zobrazuje detail prasečího ucha zachytávajícího zvukové vlny, které jsou zde vyjádřeny zčeřenou vodou. O obalu bylo narychlo rozhodnuto během podzimního japonského turné, stejně jako o názvu alba – slovo "meddle" může znamenat "strkat někam nos", David Gilmour však prozrazuje, že spíše šlo jen o slovní hříčku, v níž měla být také ukryta "medaile".

One of These Days / Jeden z těch dnů
(Mason, Gilmour, Waters, Wright)
[5:58]

Tato instrumentálka (s krátkým vstupem hlasu Nicka Masona) je vedle Echoes nejvýraznější skladbou alba. Spolu s Echoes také byla jako jediná z alba Meddle hrána živě a zůstala v repertoáru Pink Floyd až do současnosti (viz Live at Pompeii, Delicate Sound of Thunder, některá vydání Pulse a několik singlů), najdeme ji i na kompilacích. Základ tvoří jednotónový basový riff, filtrovaný přes Binsonův echo-box, který Pink Floyd používali již od rané barrettovské éry. Během jednoho z Watersových sólových vystoupení v roce 1987, kdy diváci mohli "telefonovat" své dotazy Rogerovi na pódium, padla také otázka, koho že to vlastně chtěli v této písni rozsekat na malé kousky. Waters překvapil konkrétním jménem – sdělení prý bylo adresováno jistému anglickému diskžokeji Jimmy Youngovi. (Chaotické útržky z jeho vysílání Floydi pouštěli na koncertech právě před One of These Days.)

One of these days I'm going to cut you into little pieces

Jeden z těch dnů, kdy bych tě rozsekal na kousky


A Pillow of Winds / Větrný polštář
(Gilmour, Waters)
[5:11]

Poklidná zasněná píseň, je jednou z posledních svého druhu před nástupem éry "krutého realismu". Patří mezi méně ambiciózní skladby alba Meddle (vedle Fearless a San Tropez), které nikdy nebyly hrány živě.

A cloud of eiderdown draws around me
Softening the sound
Sleepy time when I lie with my love by my side
And she's breathing low, and the candle dies

When night comes down you lock the door
The book falls to the floor
As darkness falls and waves roll by
The seasons change the wind is warm

Now wakes the owl now sleeps the swan
Behold a dream, the dream is gone
Green fields, a cold rain
Is falling in a golden dawn

And deep beneath the ground the early morning sounds
And I go down
Sleeping time when I lie with my love by my side
And she's breathing low
And I rise like a bird
In the haze when the first rays touch the sky
and the night winds die

Polštář prachový se kolem mne
měkce prostírá.
Usínám, usínám, svou milou tady mám,
zhluboka dýchá a svíce zhasíná.

S padající nocí dveře zamykáš,
na zem kniha klesá.
Temnota vše halí a vlny se valí,
Teplý vítr počasí střídá.

Probouzí se sova, labuť usíná,
vidím sen, co právě zhasíná.
Zelený lán, chladný déšť
a zlaté svítání.

A země v hlubinách se zvuky rána
ozývá.
Procitám, procitám, svou milou tady mám,
zhluboka dýchá.
Probouzím se jako pták,
když první paprsek mlhu protíná
a noční vítr umírá.


Fearless / Beze strachu
(Gilmour, Waters)
[6:09]

Píseň, která spolu s Echoes poprvé vyjadřuje Rogerovu touhu po silnější vnitřní výpovědi, je jedním z prvních výsledků přínosné spolupráce Waterse jako textaře a Gilmoura jako autora hudby. (Dosud bylo obvyklejší, že autor hudby byl zároveň autorem textu.) V písni je připomínka Barrettova osudu (verš "Fearlessly the idiot faced the crowd") postavena do kontrastu s davem liverpoolských fotbalových fanoušků zpívajících svou hymnu You'll Never Walk Alone (z muzikálu Carousel Rodgerse a Hammersteina).

You say the hill's too steep to climb, climbing
You say you'd like to see me try, climbing
You pick the place and I'll choose the time
And I'll climb the hill in my own way
Just wait a while for the right day
And as I rise above the tree-line and the clouds
I look down hearing the sound
of the things you said today

Fearlessly the idiot faced the crowd, smiling
Merciless the magistrate turns round, frowning
And who's the fool who wears the crown
No doubt in your own way
And every day is the right day
And as you rise above the fear-lines in his brow
You look down hear the sound
of the faces in the crowd

You never walk alone
You never walk alone
Walk on, walk on
With hope in your heart
You never walk alone
You never walk alone

Říkáš, ten kopec je moc příkrý, tak stoupám.
Říkáš, abych to vyzkoušel, tak zkouším.
Vyber si místo a čas určím já,
vyšplhám ten kopec po svém.
Jen chvíli počkej na den správnej.
Jak stoupám nad stromy do oblak,
shlížím, naslouchám
tomu, co dnes povídáš.

Jen idiot se směje davu v tvář – tváří.
Neúprosný soudce dav se hnul, zamračený.
Kdo je ten, co si korunu chce dát,
jdi dál, kráčej po svém.
A každej den je ten správnej.
Jak vynoříš čelo nad svůj strach,
shlížíš, poznáváš
jaká je davu tvář.

Nikdy nejdeš sám,
nikdy nejdeš sám.
Kráčej, kráčej.
Když naději v srdci máš,
tak nikdy nejdeš sám,
nikdy nejdeš sám.


San Tropez / San Tropez
(Waters)
[3:44]

Svěží jazzový výlet do známého francouzského přímořského letoviska, vyniká Wrightovým klavírem a překvapivě také havajskou kytarou, která dokazuje Gilmourovu všestrannost. Nicméně jde o další z písní, které by se v následující éře tvorby skupiny rozhodně nemohly objevit na žádném albu.

As I reach for a peach
Slide a line down behind a sofa in San Tropez
Breaking a stick with a brick on the sand
Riding a wave in the wake of an old Sedan
Sleeping alone in the drone of the darkness
Scratched by the sand that fell from my love
Deep in my dreams and I still hear her calling
If you're alone, I'll come home

Backward and homebound, the pigeon, the dove
Gone with the wind and the rain on an airplane
Born in a home with no silver spoon
I'm drinking champagne like a good tycoon
Sooner than wait for a break in the weather
I'll gather my far flung thoughts together
Speeding away on a wind to a new day
If you're alone, I'll come home

And I'll pause for a while by a country stile
And listen to the things they say
Digging for gold in a hole in my hand
Open the book, take a look at the way things stand
And you're leading me down to the place by the sea
I hear your soft voice calling to me
Making a date for later by phone
And if you're alone, I'll come home

Když chci dobře se mít,
na gauči lenošit, zajedu si do San Tropez.
Klacíky ozdobím pískový hrad,
za svým starým autem vlnky nechám.
Za šumění noci já sám uléhám,
mou lásku písek mi připomíná.
V hlubokých snech slyším, jak mě volá:
Jestli jsi sám, k tobě zavítám.

Zpět do těch časů, kdy za větrem, deštěm,
z rodného hnízda holoubek odletěl.
Nejídával jsem stříbrnou lžící,
teď šampaňské hltám jak milionář.
Dříve než jiného počasí se dočkám,
své myšlenky zbloudilé zas osedlám.
Nabírám vítr novému dni vstříc,
Jsi-li sama, domů pospíchám.

Tak chvíli postávám a poslouchám,
co říkají tady a tam.
Proč se mám zoufale lopotit za zlatem?
Doufám, že věci zůstanou stejné.
Na pláži vedle sebe chci tě mít,
slyším hlasu tvého volání,
vytáčím číslo, telefon zvoní,
jsi-li sama, domů pospíchám.


Seamus / Seamus
(Mason, Gilmour, Waters, Wright)
[2:16]

Další z doznívajících experimentů – klasické blues s bluegrassovou kytarou a vytím psa. (Gilmour: "Teď si myslím, že to každému nemuselo znít tak srandovně jako nám.") Jediným "živým" provedením této skladby je instrumentální verze s názvem Mademoiselle Nobs, která se objevila ve filmu Live at Pompeii. (Gilmourův zpěv zde byl nahrazen harmonikou.)

I was in the kitchen
Seamus, that's the dog, was outside
Well I was in the kitchen
Seamus, my old hound, was outside
Well you know the sun was sinking slowly
And my old hound-dog just sat right down and cried

Já jsem byl v kuchyni,
Seamus (to je pes) venku stál.
Jó, já jsem byl v kuchyni
a ten starej pes venku stál.
Slunko k západu se začlo choulit
a on si sed a do vytí se dal.


Echoes / Ozvěny
(Mason, Gilmour, Waters, Wright)
[23:31]

Stěžejní skladba alba Meddle začala vznikat v lednu 1971 ve studiích Air Studios. Základem bylo množství fragmentů (s pracovním názvem Nothing, Parts 1 – 24), s nimiž přišli především David Gilmour a Rick Wright. (Charakteristický "sonarový" zvuk na začátku skladby vznikl šťastnou náhodou, kdy si Rick o přestávce brnkal na klavír, který byl mikrofonem napojený na zesilovač Leslie, zatímco jeho kolegové seděli v sousední zvukové místnosti a zaslechli zvláštní ozvěnu.) Roger Waters a Nick Mason se pak zapojili zejména ve fázi, kdy ze shromážděných fragmentů vznikal soudržný celek. Pod názvem The Return of the Sun of Nothing měla skladba premiéru 15. května v londýnském Crystal Palace. Atmosféra úvodní části skladby byla zasazena do vesmírných hlubin, jak dokládá původní Rogerův text:

Planets meeting face to face
Bound to the air and light, how sweet
If endlessly we might embrace
A perfect union deep in space

Ever might this once relent
And give us leave to shine as one
Our two lights forever
In one light's place

And in that longing to be one
The parting summon sound is drawn
I see you've got to travel on
And on and on around the sun

(Zbytek textu nedoznal změn. Uvedena je jedna z různých verzí zaznamenaných odposlechem neoficiálních nahrávek – oficiálně tento text nebyl nikde zveřejněn.)

V červenci 1971 dostala skladba svůj definitivní název i text a byla nahrána. Echoes je plna typicky floydovského 4/4 tempa, které postupně dramaticky mohutní a přechází do nečekaných zvratů, demonstrujících růst mistrovství skupiny. Skladba se stala významnou součástí koncertního repertoáru až do roku 1975 (nakonec byla doplněna i o saxofon Dicka Perryho). Přes vzrůstající úspěch Echoes se Roger Waters občas netajil, že je již skladbou znuděný a uváděl ji při koncertech pod názvy jako Looking Through the Knotholes in Granny's Wooden Leg, The March of the Dambusters či We Won the Double (když zvítězil jeho oblíbený fotbalový klub Arsenal). Ve filmu Live at Pompeii je Echoes rozdělena na dvě poloviny, zařazené na začátek a konec představení. Studiová nahrávka byla použita také ve filmu Crystal Voyager, kde doprovází záběry vodních vln z kamery připevněné na surfovém prknu. Tyto záběry se Floydům natolik zalíbily, že je využili jako doprovodný film při obnovené koncertní premiéře Echoes v roce 1987, kdy skladba zahajovala vystoupení "znovuzrozených" Pink Floyd. Po několika úvodních koncertech tohoto turné však legendární Echoes z programu zmizela, zřejmě již navždy.

Overhead the albatross hangs motionless upon the air
And deep beneath the rolling waves
In labyrinths of coral caves
The echo of a distant time
Comes willowing across the sand
And everything is green and submarine

And no-one showed us to the land
And no-one knows the where or whys
But something stirs and something tries
And starts to climb towards the light

Strangers passing in the street
By chance two separate glances meet
And I am you and what I see is me
And do I take you by the hand
And lead you through the land
And help me understand the best I can

And no-one calls us to move on
And no-one forces down our eyes
And no-one speaks and no-one tries
And no-one flies around the sun

Cloudless everyday you fall upon my waking eyes
Inviting and inciting me to rise
And through the window in the wall
Come streaming in on sunlight wings
A million bright ambassadors of morning

And no-one sings me lullabies
And no-one makes me close my eyes
And so I throw the windows wide
And call to you across the sky

Nad hlavou jen albatros na nebi visí nehybný,
v hloubce pod ním, pod vlnami,
v labyrintech jeskyní,
ozvěny časů vzdálených
rozléhají se nad pískem
a všechno zelená se pod mořem.

Nikdo z nás zemi neviděl
a nikdo neví, proč by měl,
však něco už se musí stát
a začíná se k světlu drát.

Neznámí ulicí spěchají,
náhle dvě tváře se potkají,
já tebou byl, teď vidím sebe sám.
Zda za ruce se popadnem
a projdem spolu celou zem,
s tvou pomocí to chápat schopen jsem.

A nikdo nás nezavolá,
před nikým náš zrak necouvá
a nikdo tu nepromlouvá
a nikdo kolem slunce nelétá.

Průzračný je den, kdy tvůj jas do mne se vlévá,
vyzýváš a pobízíš mne vstát.
Oknem ve zdi dovnitř proudí
na svých křídlech slunce zář,
milióny jasných poslů rán.

Nikdo mě neukolébá
a nikdo oči nepřivírá,
tak se sám do okna vrhám
a do nebe ti zavolám.



Použité prameny:


Eclipse Archives